____Tak zase někdy příště:)

*Kendora

2. Kapitola- Naděje umírá pslední

8. října 2007 v 21:37 | Maxië
Tak přidávám další povídku, tentokrát ze serie Síla emnoty, na přání Buldočice, jsme trošku urychlila vývoj a tak je tady ještě dnes ^^
________2. Kapitola-Naděje umírá poslední_________
Na hradbách stál vzdoroval její muž Radon.
" Radone" vykřikla.
" Co tady děláš, kde je Kendora? " zeptal se zmatený rytíř.
" Neboj, je v bezpečí, sám dobře víš, že kdybych s ní byl a já ničemu by to nepomohlo a tady mohu pomoci alespoň tobě. Musíme vydržet do noci- pak můžu používat kouzla" vysvětlila mu Luna.
" To nikdy nemůžeme přežít"
"Áááá"
Frank! " Franku! Jsi zraněný? Jdu za ním a ty buď opatrný!" vzkázala mu Luna a seskočila z hradeb, aby pomohla zraněným.
Frank ležel dole mezi ostatními muži z vesnice. Zatím nebyli mrtví, ale na nohy je nikdo postavit nedokázal.
" Franku tady jsi! Ukaž!" vytrhla mu s šíleným výkřikem šíp z rány. Byl to jeden z mnoha tisíců, co svištěli vzduchem. Byl otrávený lurgskou krví. Ta nezpůsobí rvnou smrt, ale pomalé přeměnění v Lurga. Luna neznala protilék. Nikdo neznal protilék. Věděla, že musí zůstat v klidu a mít dost čisté vody, aby zpomalila přeměnu. Jenže takovou péči potřebovali všichni muži.. " Luno musíš pomoct všem zraněným" pokáral ji známý hlas. Luna se otočila z pod své kápi na ní hleděla léčitelka z oblasti půlměsíce." Ali! Jsem tak ráda, že jsi tu zůstala, pojď musíme je odnést do bezpečí. Rychle!"Vedle Luny dopadl další muž, měl zohizděnou tvář, v tomhle bylo něco mnohem mocnějšího než otrávené šípy.
" Ne Luno, není jim pomoci, jedinou pomoc, kterou jim můžeme poskytnout je rychlá smrt. Nedovolíme přece, aby se nám proměnili před očima v ty kravé stvůry!" řekla odhodlaně Ali-Mana.
" To nemůžeš udělat, jsi přece léčitelka"
" Luno, já musím! Řekla klidně Ali-Mana " Jinak nakazí nás všechny."
Další muž byl silou malého šípu shozen z vesnických hradeb. Luna se ohlédla, poznala tu tvář! To byl Radon!
" Radone. Ach radone!! Co se stalo?? Neee!"
Avšak Radon ležel nehybně, šíp zarytý v hrudi, ale najednou se ozval: " Luno, nech mě tu, neměla jsi odcházet od Kendory. Neměla ses vracet."
" Ale ty nejsi mrtvý"
" Já jsme dopadl hůř. Luno za pár hodin už nebudu tvůj manžel, budu jako oni. Nechci ti ublížit." Dořekl Radon a upadl do bezvědomí.
" Radone! Vydrž. Musíš vydržet! Už se stmívá, pak se karta určitě obrátí! Ach Radone" žalostně dořekla Luna
" Luno, nedělej si zbytečné naděje a pojď vytahovat šípy. Tím se mutace alepsoň trochu zpomalí" ozval se z dálky hlas, tak chladný, tak klidný. Tak děsivě klidný…
Luna si klekala nad každého zraněného a postupně jim vytahovala zčernalé šípy. Někteří řvaly a jiní už ne. Jejich proměna měla být již brzy dokončena.
Konečně vyšel měsíc. Na hradbách se pokoušela bránit poslední hrstka statečných mužů. Z hradeb již byla zřetelně vidět první řada ohromných načervenalých nestvůr.Je pozdě, to si mysleli všichni až na Lunu, věděla, že teď přišla jejich chvíle.
Vystoupila si na obrannou věž, aby lépe viděla na vojsko Lurgů a na magický měsíc. Rozpřáhla náruč a začala mluvit starolunštinou, nikdo ji nerozuměl, ale bylo vidět, že ví co dělá. Dokonce i Lurgové pochopili, že ona je ústřední osoba a tak se všechny šípy obrátily směrem k Luně. Než k ní však stačil doletět jediný šíp, utvořila se kolem ní stříbřitá bublina, vypadala jako odraz měsíce. Natáhla do svých rukou všechno sluneční světlo, které měsíc odrážel a utvořila velké světelné koule. Toto kouzlo bylo z magického pohledu velmi složité a držet v rukou všechno odražené světlo ze slunce není nejlehčí. Proto co nejryhleji vyslala zářící vlnu proti Lurgům.. temná a hrozivá noc se vinou nashromážděného světla na okamžik přeměnila v jasný den. Jakmile však světlo dorazilo k první linii obrovské nepřátelské armády, zazněla hlasitá jiskřivá rána. Luna spadla z hradeb mezi ostatní muže a vysílením omdlela.

1. Utěk

6. října 2007 v 22:58 | Maxië
Tak přepsala jsem kapitolu z jedný už docela starý série ^^, tak snad se vám to aspoň trošku bde líbit.. Nemá to nic společnýho s HP, spíš je to fantasy na způsob Eragona atd.. :)
1. Útěk
" Utíkejte! Blíží se sem!" celá vesnice panikařila, všichni lidé opouštěli svá rodná obydlí ve vidině toho, že se jim podaří uniknout, ale jedna rodin avěděla, že před Lurgy utéct nelze. Vysloužilý rytíř věděl o nepřátelích království hodně a nikdo nemohl znát Lurgy lépe, než Luna, měsíční čarodějka, žena rytíře a matka tří měsíční Kendory.
Seděli tiše v malém domečku, Kednora se občas zakuckala, ale zvenčí bylo slyšet zděšený křik vesničanů a válečný skřehot Lurgů, který s enesl na míle daleko. Pokud chtěli, mohli vás překvapit z pár metrů, ale většinou dávali svou přítomnost jasně najevo, jako tentokrát.
Najednou se Kendora rozplakala, nebylo divu, slzy v očích měli všichniobyvatelé Doru, nebylo jim pomoci. "Je čas jít" pronesl do ticha Radon.Luna úplně klidně zavázala malý uzlíček šatů a pár posledních našetřených peněz, malý uzlíčekpoložila vedle plačícího dítěte, na tvář mu skáplo několik matčiných slz. Vypadaly jako hvězdičky, které by mohly pozitivně ovlivnit vívin příštích událostí, ale zdání klame.
Radon popadl svůj meč, pomodlil se, políbil Lunu a nakonec se zadíval do těch jasně modrých dětských oček. Kendora byla tak malá, tak roztomilá, tak bezbraná. Přivřel víčka, aby z nich nevytekla vlna slz. Naposledy se sehnul nad dcerkou, aby ji mohl políbit na červená líčka a vsrčil ji do uzlíčku řetízek s kulatým přívěskem a zvláštním ornamentem. Poté odešel.
Většina mužů stála na slabých dřevěných hradbách vesničky a viděli tmavý oblak, blížící se neuvěřitelnou rychlostí směrem k nim
všechny ženy a děti seděly na vozech a postupně vyjížděly z vesnice pryč. Někam, kde nemají žádné příbuzné, kde nemají žádné zázemí, ale s nadějí, že jim ůstane jejich život.Ženy plakaly nad osudem svých mužů i osudem sebe samých a svých dětí. Mělý s sebou akorát poslední zásoby, kterých po zimě zůstalo pra málo, aby jim vystačily aspoň na dva týdny.
I Luna se vydala k beztak jž zaplněnému vozu. Nasedla, na zádech uzlíček pro dceru a náručí vystrašenou Kendoru. Nemohla uniknout, to věděla jistě, ale ať se zachrání alespoň ta maličká. Vůz se rozjel, Luna se ohlédla a uviděla mraky černých šípů, jak zasahujímnoho mužů a ti padají mrtví, někdy jen zraněni, dolů z hradeb. Nechtěla a ani nemohla tam nechat Radona, je přece čarodějka a ještě něco zmůže!
Nevydržela to, její touha po odplatě Lurgům a pomoci mužům z Doru byla větší než opustit Kendoru, Nebo si to alespoň myslela. Teď pro ni bylo daleko snažší opustit Kendoru, dokud si na ni nenavykla, než později. Bylo rozhodnuto. Věděla, že je to zaručeně sebevražda, ale taky moc dobře věděla, že ona, měsíční kněžka, se nemůže uchránit před krvežíznivými pohledy Lurgů.
Luna si sundala zavazadlo ze zad a na posledy se zadívala do Kendořiných očí. Byly hluboké, nevyzpytatelné, ale upřímné a laskavé, Kendora se usmála, když viděla, že na ni matka pohlíží.
Poté poprosila Mirandu, jednu z bezdětných žen, aby se o Kendoru postarala během jízdy. Miranda nesouhlasila, ale souhlas Lun ani nečekala. Dala kendoře poslední polibek na tvář, pohladila ji po vlasech a rozplakala se, chytla ji do náručí a už ji nikdy nechtěla pustit, teprve teď is uvědomila šílenost svého rpzhodnutí. Vůz se čím dál tím víc vzdaloval od hořící vesnice. A Luna měla poslední možnost se vrítit. Na hradbách zařvala další desítka mužů. Nebylo co řešit. Opatrně odložila dcerku do Mirandina klína. Zadívala se na ní upřeným pohledem, seskočila z vozu a její pohled přerušil až mocný řev Lurgů. Rychle si uvědomila, že tohle není pohádka a vrátila se do reality. Zorientovala se a běžela zpět k vesnici. Vstříc neštěstí, které ji tam zaručeně čekalo.
 
 

Reklama